Seděly jsme se známou u sklenky coly a bavily se o tom, že bude brzy září a děti půjdou do škol. Na ten popud jsem pronesla „Vidíš, a já nastoupím do třeťáku na vysoké. Čeká mě bakalářka a státnice.“ Vytřeštila na mě oči se slovy „Už? Vždyť ti nedávno bylo šestnáct.“

Ano, bylo mi šestnáct. Nastupovala jsem tehdy na jedno z prestižních gymnázií. Nevěděla jsem, co mě čeká. Nevěděla jsem, jestli to zvládnu. Věděla jsem ale, že to jen tak nevzdám a udělám pro to cokoli. Za čtyři roky jsem seděla u otevřeného okna na potítku a maturovala. Bylo to v té stejné budově, do které jsem v šestnácti přišla – bariérová historická budova, po jejíž chodbách se pohybujete tiše, protože jsou krásné s vysokými stropy a vyzařují úžasnou atmosféru. Ty čtyři roky byly důkazem, že i v bariérové budově může vozíčkář vystudovat, když je okolí ochotno hledat způsoby, jak na to. Bylo mi 19 a třičtvrtě a dostala jsem své maturitní vysvědčení.

Bylo mi 20, když jsem se pořádně rozkoukala na vysoké a zavřeli nám ji kvůli pandemii. Bylo mi 21 a zase jsme mohli nastoupit na prezenční výuku. Konečně jsem po druhém zápisu předmětu dodělala matiku. Teď mi bude 22 a začnu poslední ročník bakalářského studia.

Co tím vším chci říct? Čas ubíhá rychleji, než nám někdy připadá. Od mých šestnáctin se událo spoustu věcí. Chtěla jsem po prvním pololetí seknout se studiem na gymnáziu. Odmaturovala jsem na stejném gymnáziu a nechtělo se mi odtamtud – miluju to tam. Nastoupila jsem na vysokou a věděla, že to nebude jednoduché. Úspěšné jsem se prokousala 2 ročníky bakaláře. Ve sportu jsem se z amatéra stala 15. hráčem v kategorii na světě. Všechny tyhle věci jsou známkou jedné věci. Potřebujete čas, abyste se mohli posouvat.

Zkuste se někdy zamyslet, co se stalo od vašich šestnáctin, a kolik času uběhlo. Je to zajímavé, uvidíte sami.