Na univerzitě už jsem, myslím, docela známá tím, že hraju bocciu. Letos jsem se zúčastnila 2 světových turnajů. Vám teď přináším reportáž z World Boccia Challengeru v nizozemském Veldhovenu.

V sobotu 30.7. jsme nasedli do auta a vyrazili na cestu. Přespali jsme kousek před hranicemi České republiky s Německem, a do cíle dorazili v neděli večer. Ubytovali jsme se, navečeřeli a unavení po cestě padli do postelí, abychom načerpali síly na první procedurální den.

Procedury nás čekaly následovné – kontrola vybavení, trénink a slavnostní zahájení. Kontrolou vybavení jsme prošli, a mohli tak jít na trénink na hlavní hrací ploše, abychom si vyzkoušeli povrch. Jednalo se o vroubkovanou gumu, což pro mě znamenalo, že míče budou lítat spíše pomaleji. Je třeba naučit se pracovat s každým povrchem. Vyfasovala jsem čtyřčlennou skupinu. V prvním zápase jsem se potkala se Španělkou.

Jaké to bylo? Všechno špatně, řekla bych. V call roomu před zápasem mi neprošel jeden míč kontrolou obvodu, takže mi byl zabaven do konce turnaje a dostala jsem žlutou kartu. Do zápasu jsem tak šla jen s 5 míči. Soupeřka míč neházela, ale kopala do něj. To jsem viděla poprvé v životě. Celý zápas jsem byla tím vším rozhozená. Mohla jsem ji porazit, ale hlava to nezvládla. Nedokázala jsem se dostatečně koncentrovat. Zápas skončil mou prohrou 2:5. U vizuální kontroly míčů po zápase měli problém s míčem soupeřky – trhlina ve švu. Člověk pověřený hlavním rozhodčím však rozhodl, že míč je naprosto v pořádku a výsledek zápasu tak platí. Naštěstí jsem měla v nářaďovně ještě míč náhradní, takže jsme sadu doplnili a znovu zkontrolovali. Doufala jsem, že žádný další problém už nenastane a já do dalších zápasů nastoupím s kompletním vybavením. Moje hlava ale byla plná zmatků a pochyb. Věděla jsem ale, že se z tohohle prvního nezdaru nesmím složit.

Následující den mě čekaly další 2 zápasy ve skupině. V prvním zápase jsem si poradila se soupeřkou z Japonska, kde jsem velkou měrou využila svou schopnost házet na 7-8 metrů. Výsledek zápasu byl 10:1 pro mě. O mém postupu do semifinále rozhodla výhra ve velmi vyrovnaném zápase se soupeřkou z Francie. Tahala jsem se se s ní o každý míč. Zápas nakonec skončil mou výhrou 3:2.

Jsem jedna z mála v kategorii, která umí házet dálky. V semifinále se soupeřkou z Bermud to ale neplatilo. Lítalo jí to dozadu jak po másle a já se musela hodně snažit a být přesná. Některé míče byly tak přesné, že mi zatleskal i náš reprezentační vedoucí. Vedení jsem si udržela a zápas skončil 4:1 pro mě. Postoupila jsem do finále! Když jsem se vzpamatovala, řekli mi, že mou soupeřkou bude reprezentační kolegyně a odehraje se tak česko-české finále. Ani jsem se nenadála a seděly jsme v call roomu čekajíc na finále. Cítila jsem, jak mi těžkne ruka a chytám do ní křeče. První směnu jsem prohrála 1:0. Hlavou mi běželo “Dělej, tu bolest musíš překonat.” Překonala jsem ji a otočila skóre ve svůj prospěch na 4:1. V dalších dvou směnách se soupeřce, ale povedlo náskok stáhnout a zápas skončil nerozhodně 4:4. Musel se tedy hrát tiebreak. Byly to nervy do posledního míče, ale mě se to naštěstí povedlo ustát a finále jsem vyhrála!

Na krku mi přistála zlatá medaile. Nám medailistům létaly při vyhlášení na hlavu zlaté konfety, kolegové z reprezentace mi zazpívali státní hymnu a já brečela – štěstím, dojetím, snad úplně každou emocí, která existuje. Nic z toho by ale samozřejmě nebylo bez podpory rodiny a okolí. Jak ráda říkám… Se správnými lidmi kolem sebe dokážete cokoli. Opravdu. Věřte mi.