Na začátek bych Vám měla říct, že můj orientační smysl je na bodu mrazu už celá léta, proto vždycky, když někam jedu, vezmu si s sebou blízkého člověka, kterému předám úlohu navigátora a já si jen užívám.

Jenže ne vždycky mají mí blízcí čas a někdy se musím vydat do neznámého města na vlastní pěst s mapou v ruce. I když mapy a já je taky kapitola sama o sobě.

Jako tomu bylo před pár lety, když jsem se vydala na den otevřených dveří naší fakulty. Dostala jsem od své mamky přesné instrukce, jak se k fakultě dostat. (Pracovala pár let v Ostravě jako obchodní zástupce, takže znala město skrz na skrz). A vyrazila jsem vlakem z Přerova směr Ostrava hlavní nádraží.

První problém nastal hned, co jsem dorazila, a to, jak se z nádraží dostat do centra. Existují totiž dvě cesty. Jedna tramvají a druhá autobusem. Po dlouhém zvažování jsem si vybrala tramvaj, pípla kartou nástup a jelo se.

Vystoupila jsem na zastávce u Karolíny a ujala jsem se hledat ulici Sokolská, kde se nachází Ekonomická fakulta. Ačkoli jsem byla naprosto ztracená již na začátku, ale nechtěla jsem volat mamce. Přece si poradím sama. Tak jsem zamířila do infocentra pro radu na cestu.

Hned potom, co jsem vyšla, jsem věděla, že nic nevím a znovu se vracet mi přišlo trapné. Už se mě ujalo trošku zoufalství, ale pořád jsem doufala, že to zvládnu.

Když jsem konečně dorazila k bílému kostelu, zaradovala jsem se. Od mamky jsem věděla, že je to odtud jen kousek k mému cíli. Vybrala jsem si jednu z uliček a vykročila jsem dál. Prošla jsem celou tu ulici, párkrát zabočila a dostala jsem se zase zpátky ke kostelu.

Po tomto menším bloudění už jsem tedy zavolala mamce a zeptala se, kudy mám jít. Cesta mi byla popsána, a tak jsem se znovu vydala na cestu.

Jedna ulice, druhá rovně, zabočit a zase bílý kostel. To už jsem měla kousek od breku, ale přece se nevzdám.

Nebudu Vám lhát. Bloudila jsem nakonec hodinu a byla jsem tak šťastná, když jsem konečně viděla tu správnou ulici a věděla, že jsem na správném místě. Hned jsem volala mamce a ta nechápala, kde jsem mohla hodinu bloudit, když je to přeci tak jednoduché.

Teď po pár letech už se tomu směji, protože opravdu nechápu, jak jsem to mohla přehlédnout, když jsem se vlastně pořád dokola točila kolem cíle.

Takže poučení na konci příběhu zní: I cesta je cíl.