Jsem a vždy budu do jisté míry závislá na pomoci druhých. Mou představou a přesvědčením ještě donedávna bylo, že to vždy musí být někdo z rodiny, ideálně jeden z rodičů, protože nikdo jiný to přece nezvládne. Je tomu tak, nebo… snad ne?

Nedávno mi napsala vedoucí našeho sportovního klubu, že s nimi můžu jet na pracovní víkend. Asistenci nemusím řešit, protože mě vyzvedne doma, bude mi celý pobyt asistovat a pak mě zase odveze domů. Bez přemýšlení jsem to zamítla a řekla jsem, že přijedu jen na jeden den s mamkou a večer zase pojedeme domů. Proč? Protože jsem strašný srab. Bála jsem se a nepřipustila si myšlenku, že by to vlastně mohlo být fajn. Vždycky jsem všude jezdila s mámou a přišlo mi šílené, že bych jela někam bez ní, protože jedině ona přece ví, co potřebuji a zastane mé ruce i nohy. Vedoucí to tehdy respektovala, ale myslím, že ve skrytu duše doufala, že ještě své rozhodnutí změním.

Pár dní na to jsme si s rodiči povídali u nedělního oběda, když se táta zmínil, že slyšel o nabídce, kterou jsem dostala. Zeptal se mě, proč jsem odmítla. Řekla jsem mu o svých obavách. Odpověděl mi: „Podle mě bys to měla zkusit. Jsi dávno dospělá a jednou to zlomit musíš. Navíc je to docela blízko. Kdyby byl nějaký problém, zavoláš nám a kdykoli tě můžeme přijet vyzvednout.“ Tahle slova to ve mně zlomila a hned po obědě jsem napsala vedoucí zprávu, že do toho jdu. Byla jsem nervózní, měla jsem velký strach a obavy, ale řekla jsem si, že to musím zvládnout.

Přišel den odjezdu a já ho měla rozplánovaný na hodiny. Proč? Asi jsem se potřebovala dostatečně zaměstnat, aby mě tolik nedoháněla nervozita. Když jsem usazena na sedadle spolujezdce opouštěla vjezd u našeho domu, věděla jsem, že teď už je to jen na mě. Podvědomě jsem tušila, že to dobře dopadne. Odjela jsem… a zvládla jsem to. Všechno bylo v pohodě a bylo tak, aby mi to vyhovovalo, pokud to šlo. Největší boj se odehrával v mé hlavě. Ukázalo mi to, že všechno jde… i když tam třeba zrovna není máma. Ano, zjistila jsem to ve 21 letech, což je asi docela divné. Přesto mám ze sebe dobrý pocit, protože jsem večer nezvedla telefon a jako ten posera nevolala domů, že to nezvládnu.

Byl to totální výstup z mé komfortní zóny a jsem za něj neskutečně vděčná. Zbořilo to několik bariér v mé hlavě. Tento článek asi moc vozíčkářů číst nebude, ale ti, co kolečka místo nohou nepotřebují, snad díky němu alespoň trochu více poznali svět nás, co je potřebujeme.