Se začátkem nového akademického roku svitla naděje na návrat do normálního studentského života. Těšila jsem se na to, že si konečně budu moct ke jménům a hlasům svých spolužáků přiřadit obličeje, to samé i u pedagogů, ale na druhou stranu jsem z toho měla obavy. Bylo to pro mě něco nového, nezvyklého. V minulém akademickém roce jsem v procesu prezenční výuky byla zhruba týden, takže jsem se pomalu ani nestihla rozhlédnout kolem sebe a už jsem zase seděla zavřená doma. Proto asi vznikly i ty obavy z „neznámého“. Do školy chodím už 15 let. I po tak dlouhé době docházky jsem si zase na začátku semestru, chcete-li akademického roku, připadala jako ten malý prvňáček, který neví, co ho čeká.

Mou hlavou běhalo milion myšlenek. Budu za úplného neznalce, když nebudu vědět, kde je která učebna? Co když mě osloví někdo, koho nepoznám, i když on mě podle mého vozíku pozná? Díky němu jsem vlastně docela nepřehlédnutelná. Tyto a jiné myšlenky podobného rázu postupně zaplňovaly mou mysl tak, že jsem jeden večer nedokázala myslet na nic jiného a stala se ze mě taková malá hromádka neštěstí. Z tohoto stavu mě nakonec vytrhla až věta mojí maminky znějící „Netřeba z toho dělat tragédii, když nebudeš vědět, zeptáš se. To je přece normální, požádat o pomoc.“ Měla pravdu. Stačilo se vždy zeptat nebo požádat o pomoc a našlo se řešení či rada, která pomohla.

V souvislosti se vším, co jsem napsala výše, mě napadá otázka: Bylo lepší sedět doma za počítačem a neřešit přesun z učebny do učebny? Nebo je lepší účastnit se prezenční výuky s možností komunikovat z očí do očí se všemi studenty a pedagogy a vstřebávat probíranou látku v kolektivu? Každý má na to samozřejmě jiný názor, já bych ale ráda alespoň trochu nastínila ten svůj.

Bydlím asi půl hodiny cesty autem od fakulty. Jelikož já sama řídit nemohu, vozí mě maminka. Celý proces od zazvonění budíku po vstup do budovy fakulty mi trvá zhruba 2 hodiny i s rezervou. Při distanční výuce to byla necelá polovina tohoto času. Nemusela jsem na sebe navlékat vrstvy oblečení kvůli venkovním teplotám a absolvovat cestu autem. Před začátkem výuky jsem většinou stihla ještě udělat nějakou práci. To už teď nestíhám.

Učit se některé předměty distančně bylo pro mě opravdu peklo na zemi. Ty, které prostě potřebujete vidět na tabuli společně s komentářem a vysvětlením pedagoga. Nahrávky při distanční výuce mi bohužel toto úplně nahradit nedokázaly, proto si teď užívám výklady a o mnoho lépe se mi pak daná látka chápe. Už si zkrátka nepřipadám jako ten nejnechápavější člověk na planetě.

Důvod v předchozím odstavci u mě tedy převažuje nad nutností dojíždění a obětování tak určitého množství času. Doufejme, že nám prezenční výuka ještě nějakou dobu zůstane.