Pokud jste někdy na podzim minulého roku četli rozhovor se mnou, který vedla Eva Molnárová, asi už zhruba víte, o jakém sportu bude v tomto článku řeč. Jestli tomu tak není, ráda vám to prozradím. Jedná se bocciu. Lze ji připodobnit k francouzskému pétanque. Pro více informací doporučuji si přečíst již zmíněný rozhovor.

Když loni na jaře začala pandemie, v podstatě okamžitě jsme přestali trénovat. Jako reprezentanti jsme mívali tréninky dvakrát týdně a najednou nic. Bylo to pochopitelné. Naše tělocvična je totiž součástí chráněného bydlení plného osob v rizikové skupině, co se týče koronaviru. S tréninky se postupně začaly rušit i všechny turnaje v nejbližší době. Z mého poměrně pestrého týdenního programu se stal stereotyp v podobě distanční výuky a víkendových procházek (chcete-li projížděk) do lesů a polí.

Naděje svitla v květnu. Z České federace boccii mi přišla výzva, zda se nechci zúčastnit Virtuálního boccia turnaje. V první chvíli mi běželo hlavou, že absolutně nechápu, jak tohle bude proveditelné. Volného času ovšem bylo dostatek, a tak nebyl důvod se nezúčastnit. Celé virtuální klání trvalo 4 týdny. Každý týden mi do e-mailu přišel formulář skládající se z teoretických otázek a technických dovedností. Občas se tam našla i nějaká hádanka či křížovka. Jak se dokazovaly dovednosti? Součástí formuláře byla videa, ve kterých byly ukázány herní situace. Ty jsem musela dle videa postavit a vyřešit. Své pokusy jsem samozřejmě zaznamenala na video, následně ho poslala vedoucí turnaje, která mi podle úspěšnosti a provedení udělila body. Každý týden se úkoly měnily a body se postupně sčítaly. Po zábavných 4 týdnech jsem si za své výkony vysloužila stříbrný pohár (samozřejmě ve své kategorii).

V loňském srpnu ještě proběhlo Mezinárodní Mistrovství ČR v Praze, tehdy bez nutnosti testů, pouze s rouškami. Ty jsme museli nosit celou dobu kromě hry. Upřímně, nedokážu si představit odehrát zápas v roušce. Po pár minutách bych nejspíš omdlela. Pak zase nastala doba temna, trvající bez dvou měsíců rok.

Na letošní červen stále visely v mém kalendáři 2 turnaje – MMČR v Praze a Boccia Tatra Cup v Liptovském Jánu na Slovensku. Teprve v květnu nám povolili, ač v omezeném počtu, trénovat. Měsíc před mistrovstvím? Po roční pauze? Děsilo nás to, ale do tréninků jsme dávali maximum. Týden před odjezdem do Prahy přišel seznam protiepidemických opatření a rozkaz zněl jasně – musíme se nechat otestovat. Na halu nás totiž pustí jen s negativním testem. Do té doby jsem se ještě nikdy testovat nebyla. Musím teda říct, že pro mě osobně to bylo docela nepříjemné. Možná jsem však jen moc velká citlivka. Naštěstí jsme byly s maminkou obě negativní, a tak jsme mohly směle vyrazit na 5 hodinovou cestu směr Praha. V hotelu po nás výsledek testu chtěli, stejně tak při vstupu do haly, kde nám teda ještě navíc měřili teplotu. Mimo to se oproti minulému roku nic nezměnilo. I nějaké ty medaile jsme si domů dovezli.

Po návratu jsme měli jen 3 dny na to se vybalit a zase sbalit, vyplnit příjezdové i odjezdové formuláře a opatřit si potvrzení o očkování… Protože nás nečekalo nic jiného než cesta do Liptovského Jána. K mému překvapení nás na hranicích nikdo nekontroloval. Ovšem na hotelu jsme se opět museli prokázat, tentokrát potvrzením o očkování. Bylo skvělé zase po tak dlouhé době vidět všechny hráče a lidi okolo, a to známé i neznámé. Tento turnaj byl totiž také mezinárodní. Přijeli i reprezentanti Chorvatska a Slovinska. Dva hráče z Chorvatska jsem dokonce měla jako soupeře v soutěži jednotlivců. Troufám si říct, že to byly po čase zápasy, ze kterých jsem si odnesla mnoho nových zkušeností.

Teď už je opět letní pauza. Budeme doufat, že na podzim budeme moci ve sportování pokračovat a nepřijde zase dlouhá nucená odmlka. Chceme přece dělat to, co nás baví, a vyhrávat.

 

Zdroj titulní fotografie:  Barbora Skopalová – archiv Sokolské33