Posledních pár týdnů žila evropská fotbalová obec evropským šampionátem, který se měl původně uskutečnit již minulý rok. Z důvodu pandemických byl odložen, aby se v roce 2021 konal na jedenácti stadionech jedenácti (nejen) evropských zemí.

Jak turnaj pro český výběr skončil, již všichni dobře víme. Naše reprezentace, po senzačním vyřazení Nizozemska v osmifinále (2:0), nestačila v další fázi play-off na Dánsko (1:2) a s turnajem se rozloučila ve čtvrtfinále. Možná, že jsme kolektivně po prohře s Dány cítili, že semifinále – a tudíž vyrovnání druhého nejlepšího výsledku v historii České republiky z EURO 2004 – bylo blízko. Že Dánové byli hratelní a že o vyřazení našeho nároďáku rozhodly především naše vlastní chyby.

V prvé řadě je dobré si připomenout dlouhé období, které, jak pevně věřím, patří minulosti. Jedná se o období, které začalo zhruba po mistrovství světa 2006 a skončilo relativně nedávno. Kariéru v českém nároďáku postupně končily její nejvýraznější osobnosti. Český tým hledal nové leadery, týmovost, rytmus. Byla to bolestivá přestavba, která trvala více než 10 let. Většina hvězd zhasla stejně rychle, jako se rozzářila na obloze. Češi se sice kvalifikovali na všechny evropské šampionáty (2008, 2012, 2016), ale nebyla to žádná sláva. Ze základní skupiny jsme postoupili pouze na turnaji v roce 2012, abychom v osmifinále poctivě ubránili porážku 0:1 s Portugalskem. A že bychom si zahráli na mistrovství světa? O tom se nám mohlo jenom zdát.

V posledních letech se ale něco změnilo. Český nároďák našel nové tváře. Hráče, kteří dlouhodobě prokazují své kvality v nejlepších ligách světa. Především jsou ale stabilními členy základních jedenáctek svých týmů, hrají a zkušenosti a pohodu přenášejí do reprezentačního dresu.

Téměř přesně před třemi lety jsem ve své poznámce psal, že český fotbal má stále na čem stavět, a jmenoval jsem mladé pušky Patrika Schicka, Jakuba Jankta a Antonína Baráka. Když si k tomu přičteme komety West Hamu Součka s Coufalem, mladého a perspektivního Alexe Krále a několik zkušených a spolehlivých stálic jako Vaclík a Darida (který po prohře s Dány oznámil ukončení reprezentační kariéry), je zřejmé, že vznikla kostra týmu, která je konkurenceschopná a dokáže uhrát solidní partii s kýmkoliv. Pod herní projev se jistě podepisuje i um trenéra Jaroslava Šilhavého. A najednou se na ten náš fotbal celkem hezky dívá, ne? Náš pohled přitom můžeme rozšířit o ty hráče, které zářná budoucnost teprve čeká. Již nyní jsou členy seniorské reprezentace Adam Hložek nebo David Zima, na pozvánku čekají Ladislav Krejčí ml. nebo Adam Karabec.

Bylo čtvrtfinále letošního eura stropem, nebo se můžeme dočkat ještě lepšího výsledku? Podíváme-li se do blízké budoucnosti, v závěru roku 2022 nás čeká mistrovství světa v Kataru a v roce 2024 další evropský šampionát. Tahouni našeho reprezentačního výběru budou v ideálním věku, a pokud budou ve svých klubech hrát a budou zdraví, můžeme se dočkat dokonce lepšího výsledku, než jakého jsme dosáhli letos. Náš nároďák na to má. A se zapracováním dalších mladých perspektivních fotbalistů může být ještě lepší.

Když se vrátím k úvodní myšlence, Dánové byli možná ve čtvrtfinále hratelní, ale není třeba smutnit. Po dlouhé době jsme odehráli velmi dobrý turnaj, zanechali jsme velmi dobrý dojem a ukázali jsme, že se s Čechy musí ve fotbale zase počítat. Kromě výše zmíněných zaslouží za své výkony hlubokou poklonu i další, například Tomášové Kalas a Holeš, ale upřímné poděkování patří úplně všem. Hoši, děkujem! Těším se na další hezké fotbalové zážitky, kterých bude v následujících letech jistě plno.