Odjakživa se považuji za člověka, který spíše nevyhledává společnost. Když si mám vybrat mezi večerem v posteli u filmu nebo společenskou událostí, preferuji variantu a). O mých sklonech navštěvovat párty a podobné eventy, na kterých se očekává bezbřehé veselí, netřeba ani psát. Kdysi byly, ale spíše jenom kvůli tomu, abych zapadl do kolektivu, což už v dnešní době tolik neřeším.

Ne, že bych svůj byt proměnil na nedobytnou pevnost, kterou bych uzamkl zevnitř a zahodil klíč. I já jsem rád ve společnosti, což se ostatně s mou neoblíbeností společenských událostí nevylučuje. Rád se setkám se svými kamarády, které – světe div se – znám dlouhé roky, nebo se svými kolegy, se kterými si mám také co říct. Možná, že nejsem ve společnosti tak často a možná se tak často nepotkávám s jinými lidmi, ale myslím, že vše dělám v takové míře, abych se v tomto ohledu cítil spokojeně. A aby se spokojeně cítilo i mé okolí. Přeci jen, zanedbávat kamarády nebo rodinu není úplně nejlepší nápad, pokud je člověk nechce zklamat, nahněvat nebo o ně přijít.

Trávit většinu času sám je pro mnoho lidí těžko představitelné. Člověk ale není ve skutečnosti sám, pokud má přítele, někoho, s kým se může potkat a probrat, co nového se v jejich životě odehrává, pokud má rodinu nebo alespoň někoho blízkého. Člověk je sám až v momentě, kdy nikoho takového nemá. To ale pořád neznamená, že se cítí být sám. Většinou to tak asi bude, ale nemyslím si, že to je nutnou podmínkou. A naopak, člověk se může cítit sám, i když deficitem přátel nebo rodiny netrpí.

Mezi samotou a pocitem samoty je rozdíl. Být v kolektivu, ale být sám. Pocit, který není moc příjemný. A ustrnout v něm dlouhodobě může být pro daného člověka zničující. Obecně se dá říct, že nechceme být sami, že chceme navazovat kontakty, udržovat je, rozvíjet je, pečovat o ně. A také to, že se nechceme cítit sami, což dle mého znamená, že se snažíme obklopit někým, komu můžeme důvěřovat, s kým můžeme sdílet naše životní starosti i radosti. Být v kolektivu totiž ještě neznamená, že nejsme ve skutečnosti sami.

V souvislosti s předchozím mě napadá ještě jedna věc, a tou je prázdnota. Ta přichází po tom, co přijdeme o někoho, koho jsme měli moc rádi. Nemusíme být ve skutečnosti sami, ale cítíme, že jsme sami zůstali. Je to jako kámen, který nás tíží na hrudníku. Přejeme si vrátit čas a udělat vše pro to, aby se to nestalo. Ať už o někoho přijdeme z důvodu úmrtí nebo zničeného vztahu, přátelského či milostného, vždy je to ztráta bolestivá. A pokud nám na té osobě opravdu záleželo a opravdu jsme ji měli rádi, zotavení trvá dlouho.

Ať už jsme společenští nebo ne, ať už raději trávíme večery zachumlaní v peřině nebo mezi lidmi, měli bychom myslet na ty, které ve svém životě máme, protože mít rodinu nebo dobré přátele není samozřejmost. Těchto vztahů bychom si měli vážit a pečovat o ně. A pokud potkáme někoho, s kým je nám opravdu dobře a komu je dobře s námi, někoho, s kým se rozhodneme propojit naše životy více než jenom přátelstvím, měli bychom udělat vše pro to, aby tento vztah dal vzkvétal a aby se rozvíjel. Protože je lepší být zamuchlaný v peřině ve dvou než sám.