Pokládám si otázku, jestli náhodou není ekonomie samoúčelná, a spíše než objektivní pravdě, slouží účelu z podstaty vlastní aplikace. V závislosti na tom si kladu otázku, proč by ekonomie měla být pojímána jako královna společenských věd a jakou roli tady hraje ekonomický imperialismus. Taky si myslím, že pejorativní vnímání ekonomie a ekonomů, je iracionální, protože všichni jsme z podstaty lidské bytosti ekonomové.

  1. Samoúčelnost ekonomie

Nedávno jsem si položil otázku, jaký je vztah mezi společenskou vědou a společenským systémem, ve kterém je prováděna. Jaké podmínky utvářejí vědu, je-li věda samoúčelná přirozeně z hlediska poznání nebo je aplikovaná z hlediska přispění něčím pro společnost… Ekonomie je obojím. Ekonomie je samoúčelná. Poznání v ekonomii má však problém, a sice, že společnost pozoruje jako něco neživého, jako robota. Když máte nějaký systém, který má fungovat, tak nastavíte předpoklady pro to, aby fungoval. Proč ale ekonomie používá předpoklady, které nejsou slučitelné se skutečností? Jsou slučitelné s jevem, který se snaží vysvětlit svou metodologií a určitým, řekněme, interpretačním rámcem, ale i samotní ekonomové uznávají, že předpoklady nemusí být správné, pokud vedou ke správným predikcím. Ale potom už začíná být ta věda samoúčelná jak na teoretické, tak na aplikační rovině.

Věda nemá pouze dimenzi poznání jako takového, ale také svou aplikační část, kdy mezi společnosti a vědou existuje neustálý dialog.

Z hlediska teorie: teoretické modely, které však nejsou věrným odrazem skutečnosti (společnost = komplexita – na stranu druhou, prostor pro komplexitu zde JE a alespoň mohou ekonomové filozofovat, ačkoliv rigorozita jim do karet zrovna 2x hrát nemusí , protože se vytrácí reálné prožívání a vztah mezi ekonomickým jevem a lidskou bytostí). Z hlediska aplikace: maximalizace zisku, maximalizace užitku, optimalizace = minimalizace nákladů, maximalizace příjmů. Určité pravidlo efektivnosti a racionality je tedy pravidlem, které v sobě zahrnuje optimalizační úlohu. Dokonalá konkurence – takový osvícený, dokonalý stav, který však reálně neexistuje, je postavena na předpokladu, kdy firmy maximalizují zisk. A tento, skoro až imperativ efektivnosti, v podobě maximalizace zisku, je určitou mantrou pro chování ekonomických subjektů? Je to objektivní věda nebo ideologie? Utilitaristický koncept a imperativ ekonomického růstu, který je politicky asi výhodný a společensky žádaný, avšak je věda, která postuluje z hlediska morální filozofie (utilitaristický prvek), objektivní? A jsou objektivní také ty proudy, které se snaží ekonomický růst zastavit? Kde je objektivita, pokud je věda využívána k účelu z hlediska aplikace? Jaká je vlastně role společenské vědy ve společnosti? Věda nemá pouze dimenzi poznání jako takového, ale také svou aplikační část, kdy mezi společnosti a vědou existuje neustálý dialog.

  1. Všichni jsme ekonomové

Navzdory mnohé kritice ekonomů a ekonomie, každý si tak trošičku „dělá bobík na hlavu“. Často slyším: „Ti ekonomové… Ta ekonomie je plná zla… Ti ekonomové by jen peníze…“. Už samotná redukce ekonomie pouze na peníze a materialismus mi ničí srdce. Ekonomie je imanentní člověku. Je s ním vnitřně spjata. Každý člověk ve svém životě každou chvíli, každou milisekundu řeší ekonomický problém. Už jenom alokace času, plánování, tvorba úspor, upokojování jakékoliv potřeby, asketismus, už jen to, že otvírá knížku a rozhoduje se, zda si ji přečíst, je ekonomický problém, protože se týká uspokojení potřeby a disponibilních zdrojů (viz něco se dozvědět vs. čas apod.). Také duchovno a vůbec rozhodnutí přijmout nějaký životní styl, je ekonomické rozhodnutí. Protože se dotýká toho, jak nakládám se svými zdroji a jak je redistribuji a tento zdroj a výsledek nemusí být pouze materialistické podstaty. Vždyť důvěra nebo peníze také nejsou materiální podstaty. Pokud přijmeme tezi, že každý, kdo se alespoň trochu zabývá filozofickou otázkou (řeší podmínky či předpoklady existence něčeho, nebo se ptá po smyslu něčeho) je filozofem, potom každý, kdo řeší ekonomickou otázku, je ekonomem. Neexistují žádní ekonomové a „ti ostatní“, protože všichni se nějak rozhodujeme a všichni se taky nějak chováme. Všichni jsme ekonomové svého života a ekonomie je vlastně nadále filozofií a způsobem myšlení, jak tvrdili někteří její významní představitelé.

  1. Ekonomický imperialismus

Model člověka ekonomického je jednoduchý, líbivý a jednoduše i efektivně řeší komplexitu. Uplatnil se a proniknul do mnoha vědních disciplín. Dnes máme třeba neuro-ekonomii, behaviorální ekonomii, ekonomickou psychologii, institucionální ekonomii, ekonomii rodiny, ekonomii kriminality, ekonomii veřejné volby, politickou ekonomii, environmentální ekonomii, ekologickou ekonomii, regionální ekonomii, mezinárodní ekonomii atd. Ekonomie je přirozenou součástí všeho. Ekonomie není jenom definice samotná, ale je to především to, čím je. Je to bytnost, je to esence, podstata, je to přirozenost. To však z ekonomie nedělá „královnu společenských věd“, protože existují vědy, které se bez ekonomie obejdou, ale ekonomie z nich dále čerpá. Ekonomický život nebo ekonomismus je přirozenost – lidská přirozenost, ale je smutné, že se mnohdy význam ekonomie přeceňuje. Zároveň je smutné, že se význam ekonomie podceňuje. A teď si kladu otázku, co z toho je lepší? Odpovědí je: ekonomie nikdy nepřestala být filozofií, a proto ji mám tak moc rád.


A teď jen taková nádstavba… Ekonomie kdysi vznikla jako reakce na to, jak zbohatnout a jak vyřešit nedostatek. Dnes žijeme v době a civilizační sféře, kde vznikl nadbytek. Co dělá nadbytek s člověkem, co dělá nadbytek s ekonomií (nebo ekonomie s nadbytkem) a co dělá člověk s ekonomií?