Obléct se, obout se, vsadit sluchátka do uší a jít. Kam? Na tom nezáleží. Tak nějak vypadají některé mé večery. Prostě se procházet, být sám se sebou a přemýšlet. Především pak o svých povinnostech, cílech, snahách, ale i o cestách, kterými se všechny tyto elementy snažím zvládnout. Tyto procházky jsou svým způsobem má vlastní terapie.

Před nějakou dobou se mi během těchto procházek začaly do mysli vkrádat myšlenky na to, že i když je mé přemýšlení rekapitulační a vpřed hledící, čím dál tím více v něm zaujímá prostor přemýšlení o smyslu toho všeho. Jaký má smysl má práce, studium, veškeré mé snažení. Jaký má vlastně smysl naše existence obecně. A když jsem zpochybnil všechny tyto elementy, tak jsem logicky zpochybnil i význam těch procházek, protože jimi pouze plýtvám časem přemýšlením nad něčím, co možná nemá žádný smysl, a tudíž i mé procházky jsou nesmyslné. Má ale smysl říct, že plýtvám časem, pokud jsem neobjevil aktivitu, která by dle mého subjektivního soudu smysl měla? Pokud žádná taková není, protože nic nemá smysl, nemůžu ani plýtvat časem, protože jej ani neumím využít jinak.

Abychom mohli hovořit o smyslu, je třeba jej definovat. Zde se jistě projeví, že nejsem vystudovaný filozof. Troufnu si ale říct, že je to otázka veskrze filozofická. Nemám na mysli smysly jako čich a chuť, ani to být smyslný. Mít smysl, dle mého, znamená mít význam. Kdo nám ale řekne, co má v našich životech význam a co ne? Ekonomie by nám na to dokázala odpovědět pojmem ekonomické racionality. Dokázali bychom si spočítat, kdy má smysl investovat a kdy ne. Lékaři by nám jistě řekli, co má a nemá smysl dělat pro zlepšení našich zdravotních stavů. Dá se to odvodit, spočítat, ověřit. Kolik osob ale skutečně odvozuje, počítá a ověřuje? A dá se takový postup aplikovat na všechny další oblasti našich životů? Myslím si, že ne.

Na přetřes se dostává i vztah mezi tím, co je správné, očekávané, a tím co má smysl. S rozeznáním správného a nesprávného nám pomáhá morálka a etika a jako prevence proti některému nesprávnému jednání vystupuje legislativa. To, co je správné, je většinou očekávané. Také se dá říct, že jednat správně má větší smysl než nesprávně. Nejhůře definovatelný vztah je, dle mého, mezi tím, co má smysl a tím, co je očekáváno. Protože pokud bude ode mě mé okolí očekávat něco, co nechci nebo co mě nenaplňuje radostí, co mi působí pouze starosti a trápení – a může to mít obecně sebevětší smysl – pro mě to smysl mít nebude. A právě v této předcházející větě je definováno, co má smysl a co ne. Mít smysl je přeci jen subjektivní záležitost.

Dělat věci, které nás baví. Být takoví, jací jsme. Ne vždy je to jednoduché, ale má to smysl. Rozhodně větší než dělat něco, co nechceme. Přetvařovat se nebo se nechat ovlivňovat okolím či sebou samými jenom proto, abychom dostáli standardům, o kterých si myslíme, že jsou od nás očekávány. To, co nemá smysl, je dokola přemýšlet nad tím, jestli to, co děláme, má smysl. Čím více budeme při přijímání klíčových životních rozhodnutí sami sebou, tím více nám bude vše dávat smysl. Pokud má někdo pocit, že to, co v životě dělá, že ta cesta, po které se rozhodl jít, nemá smysl, možná by měl udělat pár kroků zpátky.

Nyní se opět procházím více uvolněný, vyrovnaný a uvědomělý. A protože se procházím moc rád, mohu s čistým svědomím říct, že mé procházky mají smysl.