Petr Kazík je úspěšným manažerem, který se v červnu tohoto roku stal prezidentem České manažerské asociace. Prezidentem ale není pouze tam, tuto funkci zastává i v pěveckém sboru Permoník, jehož je dlouholetým aktivním členem. Vedle toho působí jako lektor v akademickém i komerčním prostředí. V následujícím rozhovoru se dozvíte nejen to, jak vidí budoucnost vzdělávacího systému, ale například co to obnáší být prezidentem České manažerské asociace nebo jak se karvinský pěvecký sbor může dostat ke koncertování v Carnegie Hall.

Vaše studijní kariéra začala na Ekonomické fakultě VŠB-TU Ostrava. Proč jste si ji vybral a jaký obor jste studoval?

No pro mladší generaci bude asi odpověď nepochopitelná. Musel jsem. Na jinou VŠ jsem kvůli politické historii mého otce nedostal doporučení školy a bez něj se kamkoli těžko dostávalo. Ale rychle se ukázalo, že to nebyla špatná volba. Národohospodářské plánovaní byl vlastně obor makroekonomický, zaměřený hlavně na strategický vývoj. V Rusku byl již Gorbačov a vše se strategicky měnilo. Strategiím a strategickému managementu se věnuji dodnes. Jen už se ví, že nic nejde exaktně spočítat, ale strategie jsou hlavně cestou k definování vizí a jejich následného naplňování. Strategie je tušení souvislostí, a ty mě vždy bavilo hledat.

Vaše další studijní dráha se ale ubírala spíše pedagogickým směrem. Proč jste změnil obor?

Úplně to tak není. Po celou svou kariéru jsem podobojí. Hned mé první zaměstnání bylo spojeno s manažerskou pozicí. A po revoluci jsem začal učit ekonomiku na středních školách, ale na většinový úvazek jsem pomáhal rozjíždět nové firmy té doby. To mě vedlo k založení vlastní firmy a roli lektora jsem měl prostor se věnovat méně a méně. Zlom nastal nabídkou jít na univerzitu do akademické, a hlavně prorektorské funkce. Tenkrát jsem si uvědomil, že mě role pedagoga, lektora, kouče naplňuje nejvíc a začal jsem svou akademickou a vědeckou dráhu spojovat s andragogikou – tedy pedagogikou dospělých. Ale stále něco řídím, tak stav podobojí zůstává.

Jak konkrétně vypadá vaše pedagogická praxe?

Stále je pro mě prioritou učit klíčové zaměstnance různých organizací. Působil jsem jako lektor ve více než 250 organizacích. I když působíme ve firmách dlouhodobě, na hlubší studium není prostor. Účastníci kurzů chtějí rychlé návody, které jim usnadní jejich práci. To je pochopitelné. Ve škole je na vše více času a studenti, kterým kromě teorie přináším pohled z praxe, kterého se jim příliš nedostává, jsou za to velmi vděční. Je radost s nimi pracovat. Proto stále zůstávám i v akademickém prostředí.

Budoucnost vidím optimisticky, protože horší už to být snad ani nesmí.

Mohl byste ze své pozice popsat, jak hodnotíte současný vzdělávací systém v Česku a jak vidíte jeho budoucnost?

Současnost, a ta aktuální obzvlášť, není dobrá. Budoucnost vidím optimisticky, protože horší už to být snad ani nesmí. Moc se řeší obsah. Jenomže to, co se učí, není největší problém. Větší problém je, jak se učí. Nejrozšířenější metodou výuky ve všech stupních vzdělávání je výklad. Tato metoda má však efektivitu 20 %. Je to, jako by průmysl prioritně používal parní stroje. Ale i ve vzdělávání jsou metody s efektivitou elektromotorů. Jen se to neumí. 500 let před Kristem zaznělo: „Řekni mi to, já zapomenu, ukaž mi to, já si to zapamatuji, nech mě to udělat a já se to naučím“. Jsou obory, kde se to „nech mě to udělat“ aplikuje a studenti pak něco umí (medicína, umělecké obory, IT apod.). Ve většině se však jen a stále něco říká… Dnešní škola musí naučit studenty hlavně se učit. Ještě víc je potřeba, aby proces učení milovali, protože ho budou muset doživotně znovu a znovu naplňovat. Systém se bude měnit velmi pomalu. Můžeme jej změnit vytvářením a propojováním ostrůvků pozitivní deviace.

Školy a praxe se prostě musí víc propojit a být v tom obě strany proaktivní.

A co vzdělávání v Moravskoslezském kraji?

Myslím, že tu platí výše zmíněné. Jen snad vidím více šancí. Současný hejtman vyšel z vysokoškolského prostředí a oboru, kde absolventi něco musí umět a umí. Světové IT firmy v našem regionu jsou důkazem toho, že tu nacházejí zaměstnance i z řad absolventů. Budoucnost můžeme vidět v minulosti. Ať Baťa, nebo dnes Auto Škoda – nespoléhali na státní systém, ale vybudovali si vlastní. Školy a praxe se prostě musí víc propojit a být v tom obě strany proaktivní. Teď se spíše hledají důvody, proč něco nejde, pojďme hledat způsoby, jak to udělat. Já třeba chci, ať nejlepší manažeři více učí na katedrách managementu. Česká manažerská asociace (ČMA) už má několik partnerských vysokých škol. Bohužel žádnou z našeho kraje.

Vedle spousty dalších aktivit jste také jednatelem společnosti AHRA. Jaká je náplň vaší práce zde?

Jsem hlavně tvůrcem, vizionářem a lektorem. Dnes hlavně budujeme v organizacích efektivní systémy rozvoje, které vedou ke vzniku učící se organizace. Světové firmy 80 % vzdělávání realizují z vlastních řad, 20 % pomocí externích lektorů. U nás je to přesně naopak. Musí se to změnit. Problém však je v tom, že interní lektor ví perfektně, CO má učit, ale neví JAK. My, co to děláme dlouhodobě, to víme, a proto jim v tom musíme pomáhat. Spojení efektivní didaktiky s odborností a specializací je trend. Jen to musíme ty lidi ve firmách naučit.

Od června tohoto roku jste prezidentem České manažerské asociace. Jaké změny vám tato funkce přinesla?

To, co jsem měl jako okrajovou zájmovou činnost, se stalo naprostou prioritou. Asociace má svou klíčovou roli v hledání, propojování a sdílení té nejlepší manažerské praxe. K tomu jí slouží již 30 let soutěž Manažer roku, která každoročně vyhledává manažery se skvělými výsledky. Tyto výsledky se pak sdílejí na konferencích, ale hlavně na klubových setkáních v regionech, přímo v organizacích těch nejlepších, kde je realizován benchmarking. V tomto se nejlépe rozvinul klub Elite MSK pod vedením Adama Lišky. Čeká se ode mě, že tento model rozšíříme do celé republiky a význam asociace poroste. Je to nutné. Máme velké cíle. Silná asociace se chce účastnit evropské soutěže Manažer roku, která ještě není, a náš evropský partner chce využít naši zkušenost a v roce 2022 ji s námi realizovat. A největší vizí je navázat na odkaz Pražského mezinárodního manažerského kongresu (PIMCO), který se v roce 1924 konal v Praze a zaštítily ho takové osobnosti, jako byl T.G. Masaryk nebo americký ministr průmyslu a budoucí prezident Herbert Hoover. Tehdy to bylo skutečně prestižní setkání šéfů nejvýznamnějších firem, jež dalo ostatním státům vědět o vyspělosti českého managementu. My bychom to chtěli v moderním pojetí zkusit také, tedy uspořádat zde konferenci lídrů, kteří otevřou diskusi na řadu aktuálních témat, které život dnešní generace přináší. Věřím, že se nám to podaří a že tento počin přinese i nový vhled do manažerské profese a ostatním ukáže vyspělost českého managementu. Věřím, že aktivním partnerem bude i náš kraj a klíčové organizace včetně škol.

Sborový zpěv je úžasná aktivita a mohl by se na něm krásně učit vliv a význam týmové spolupráce a synergie.

Mimo to se aktivně věnujete činnosti v pěveckém sboru Permoník. Proč vás učaroval právě zpěv? Máte i v této oblasti nějaké úspěchy?

Domnívám se, že ty největší. Ve sboru jsem začal v 6 letech a v mládí jsem se podílel na jeho rozvoji jako řadový člen. Teď jsem pátý rok ve funkci prezidenta a pokračuji v 55leté tradici. Sborový zpěv je úžasná aktivita a mohl by se na něm krásně učit vliv a význam týmové spolupráce a synergie. Je to však hlavně kreativní činnost a kreativitu potřebuji ke své denní práci. Proto zpívám dosud. Víte, dostat světové manažery do Prahy je výzva, ale dostat karvinské zpěváky po třetí během deseti let do Carnegie Hall, kam nás opakovaně zvou, je zázrak. Ten vytvořili zakladatelé sboru, manželé Šeinerovi, a my, jejich děti (celé vedení 7 sborů začínalo ve sboru v první třídě), jen pokračujeme a sklízíme úspěchy i za předešlé generace.

To je poučení i pro ostatní. Vybudovat něco světového se dá kdekoli. Chce to jen velkou práci a čas.

 

Zdroj titulní fotografie: Archív respondenta