Ruličky do ručky a to koukáte, co vám Lojza uvařil! Prostřeno minulý rok slavilo 10 úžasný let, během kterých jsme „prošmejdili“ domácnost snad pětině národa. Původně britskou show Come dine with me převzalo cca 40 zemí včetně Česka. Nemusím snad nikomu připomínat, nebo dokonce vysvětlovat, že se nejedná o žádnou seriózní relaci, ale o prostou oddechovku, kterou si zapnete, když už máte učení nebo práce plnou…po krk.

Miluji jídlo, vaření, pečení a musím se přiznat, že jsem minimálně jednou v nějakém divném záchvěvu mysli pronesla, že bych se tam přihlásila, abych všem ukázala, jak správně prostřít (oprášila bych učebnici stolničení ještě z dob studia na hotelovce) a jak se u stolu chovat. Zároveň bych si vyzkoušela, jak bych jednala, kdyby mi lidi začali „pindat“, že jim něco nechutná, že něco nejí, nebo dokonce pokrm odmítají jíst. Ale když už mi zase začalo fungovat ratio, vzala jsem svůj výrok zpět. Uvědomila jsem ji, že mi to za to nestojí. Ne že bych si myslela, že jsem kuchař hodný konkurovat jménům jako je Jaroslav Sapík nebo Zděnek Pohlreich, ale za tu dobu, co jsem to nějak, byť nepravidelně, sledovala, jsem si řekla, že prostě ne. A hned vám povím proč.

Gastronomie je prostě jejich vášeň.

Když to vezmu kolem a kolem, vesměs se tam hlásí lidé, kteří o sobě hrdě prohlásí, že umí vařit skvěle, manželovi i dětem chutná a že mají velkou šanci na výhru. Gastronomie je prostě jejich vášeň. Pak tři čtvrtě menu uvaří z polotovarů, vývar nahradí bujonem a vegetou, jako dezert je suchá buchta, kde všechny suroviny vyšlehají do nějaké divné hmoty a vylejí na plech. Předkrm nějaký pofiderní salát z majolky, 3 rajčat, půlky okurky a 15 deka eidamu třicítky. Pardon. Kdybych se fakt někdy zbláznila a přihlásila bych se tam, jen tak, pro tu srandu, tak bych ráda uvařila jídlo, za které bych se nemusela stydět a ze kterého by se ti lidi posadili na zadek. Pokud chci vyhrát, musím taky něco obětovat a dát sama sobě výzvu. Uvařit technicky náročnější jídlo, zajímavé chuti a vše stihnout v tom intervalu cca 3 hodin. To je, dámy a pánové, umění vařit.

Někdy je mi dost líto lidí, kteří se vážně snaží. Sestaví menu, které do sebe zapadá. Ten člověk nad tím přemýšlí, čas si rozvrhne, menu má hlavu a patu. Ale co se stane? Chytne skvadru „matlalů“, kteří tu výhru nutně potřebují a odporně taktizují. Sami uvaří čínskou polévku, trenčianské párky s „fazuľou“ a pudink s piškoty. U stolu sedí a vše zbytečně kritizují. Většina pokrmů pro ně nese zbytečná, vznešená jména zkopírovaná někde z internetu, pokrmy jsou špatné jen proto, že je nikdy nejedli a neznají je.

Svíčková (ať je z čehokoliv) prostě vyhrává a každý ji má rád.

Výhru soutěžícímu nepřejí, protože má evidentně peněz dost, je to hnusný taktik a má potřebu se vytahovat. Dají mu každý po 1-5 bodech a perfektní menu, které mu zabralo čas a stálo hodně úsilí a peněz, dostane maximálně 20 bodů. Nakonec to vyhraje „jouda“, který třetinu spálil, třetinu rozvařil a třetinu koupil, protože nestíhal. Všichni mu zatleskají, protože uvařil svíčkovou, avšak místo hovězí svíčkové použil vepřové plecko v akci a do základu dal Moravanku. Aby tomu dal korunu, snažil se udělat domácí karlovarský knedlík, ale protože to dělal poprvé, rozvařil se a byl málo slaný. Navíc, do něj nedal ani petrželku, protože jeho recept jí prostě neobsahuje. Ale to nevadí, svíčková (ať je z čehokoliv) prostě vyhrává a každý ji má rád. Zlatý hřeb večera nebyl nic jiného než „šísake“! Na začátku pořadu nikdo nevěděl, co se za tak tajemným, cizokrajně pojmenovaným dezertem skrývá – možná čínský dort? – a ono je to obyčejný koláč z tvarohu a sušenkového korpusu podle Ládi Hrušky!

Zapomněla jsem na zábavu! Všichni si ustřihneme kousek papíru, napíšeme na něj jméno nějaké známe osobnosti, nalepíme si ho na čelo a budeme se snažit naše osobnosti navzájem uhodnout. Jsem Babiš? Jsem Lucie Bílá? Jsem Zeman? Jsem ta z Ulice? Jsem Michael Jackson? Po pěti minutách tady máme konec hry, a protože jsme skončili dřív, než hostitel myslel, ještě počkáme dalších 15 minut, až se dovaří polévka. V mezičase si dáme třeba dezert.

Kritika není špatná, když je opodstatněná a rozumně vyjádřená.

 Abych tady neplivala jed, musím říct, že se najdou i světlé výjimky a díly, kdy účinkující uvařili skvělá jídla, zbytečně po sobě neštěkali a chvilku jsem si myslela, že má pořad alespoň nějakou úroveň. Kritika není špatná, když je opodstatněná a rozumně vyjádřená. Rozumím tomu, že jsou lidi, kteří nejedí houby, mořské plody apod. Taky nejsem popelnice, do které spadne vše. Omluvím se, ochutnám ať neurazím a dál nerozebírám. Rozumím i lidem s potravinovou intolerancí – ať už bezlepíky, bezlakotźové apod. Není to taktika, je to něčí přesvědčení nebo zdravotní indispozice. Taktika je, když jím maso u Marušky, ale u Pepy ho odmítám a řeknu, že jsem vegetarián. Když se v pokrmu ňahňám, dělám „zagorku“ a na každou druhou surovinu řeknu, že ji nejím a ani neochutnám. Pokud není taktika skvěle navařit a uctít návštěvu příjemně stráveným večerem plným chutného jídla a zajímavé zábavy, tak se nedá hovořit o hostitelské soutěži. Je jedno, že ty lidi neznám. Navařím, jak nejlíp umím, doma uklidím a hosty pohostím. Ve finále se třeba ze soků v honbě za 60 tisíci stanou přátelé, kdo ví. I to se párkrát stalo.

Jsem asi idealista, který miluje jídlo. A možná ze mě vyzařuje lehké snobství, ale jídlo je něco, co lidi sbližuje a vytváří přátelství. Pohladí mě na duši, když mým přátelům chutná. Avšak vařit pro ty, kteří nedokážou nebo ani nechtějí ocenit poctivost a zápal hostitele pro gastronomii, by mě ubíjelo. A proto bych se do Prostřena nechtěla přihlásit.

 

PS: minulý víkend se mi podařil fakt výborný karamelový cheesecake. Recept na vyžádání zašlu. 😊 😀