Barbora Skopalová studuje první ročník bakalářského stupně studia program Veřejná ekonomika a správa. V minulém roce se jí podařilo zvítězit v jedné z kategorií soutěže o nejlepšího sportovce Moravskoslezského kraje. Jak by se Bára popsala? „V podstatě jsem normální, fungující člověk, akorát místo noh používám vozík, to je jediný rozdíl oproti jinému člověku. Jinak se v rámci možností snažím žít co nejvíce aktivní život.“ Přečtěte si její povídání nejen o sportu, ale také o tom, jaké je studium na Ekonomické fakultě z pohledu hendikepovaného člověka.

Byla jsi oceněna jako sportovkyně Moravskoslezského kraje 2019. Za jaký sport jsi ocenění získala?

Bylo to za sport boccia, což asi málokdo zná. Je to něco jako pétanque, na stejném principu, akorát pétanque se hraje s kovovými koulemi a venku, kdežto boccia se hraje s koženými míčky v hale.

Jak ses dostala až k samotnému ocenění?

Minulou sezónu jsem měla dosti úspěšnou. Vyhrála jsem dvě první místa na mezinárodních turnajích a potom jsem se stala celkovým vítězem České boccistické tour, což je součet bodů za tři mezinárodní turnaje během roku. Na konci sezóny mi volala vedoucí klubu, že mě jako mimochodem nominovala na sportovce roku Moravskoslezského kraje a že se mi možná někdo ozve. No a za několik měsíců se mi ozvali z Krajského úřadu, že mi gratulují a že si převezmu cenu. Původně se to mělo konat v aule Gong za účasti asi patnácti set lidí, ale tím, že nastala mimořádná situace, bylo předávání zrušeno a nahradili to setkáním všech oceněných na Krajském úřadě v Ostravě.

Kdy tě napadlo, že budeš dělat zrovna tento sport? Proč sis nevybrala něco jiného?

Mě by to samotnou nenapadlo. Do roku 2016 jsem nevěděla, že něco takového vůbec existuje. Ale u nás na vesnici probíhá každý rok trailový závod, kde jsme se byli podívat na vyhlášení vítězů. A když jsme tam byli, tak za mnou přišel úplně neznámý člověk, který právě doběhl. Přišel za mojí mamkou a říkal: „Dobrý den, můžu vaší dceři podat ruku?“ A mamka říká: „No, ona je plnoletá, tak asi můžete.“ A pak ten pán říkal: „Dobrý den, já jsem si všiml, že jste na vozíku, vy byste mohla hrát bocciu, hraje to můj syn a je to super.“ S touhle větou se sebral a odešel. To jsem absolutně nechápala, tak jsem si zjistila, co to je, a dosti mě to nadchlo. Tak jsem si s pomocí kamaráda, který shodou okolností dělal administrativu závodu, sehnala kontakt na toho člověka. Zkontaktovala jsem ho a on mi zase předal kontakt na trenéra. Doma mi bylo řečeno, že můžu jít trénovat, až se dostanu na gympl. Na gympl jsem se dostala a 20.4., před čtyřmi lety, jsem šla poprvé trénovat bocciu a už jsem u toho zůstala.

Jak často máte tréninky?

Máme je 4× týdně, ale je to podle toho, jak kdo stíhá. Já to stíhám většinou dvakrát týdně.

Zkoušela jsi také další sporty?

Zkoušela, ale je to komplikovanější, protože já prakticky plnohodnotně funguji jen jednou rukou. Tu druhou mám dosti v křeči a takovou nepoužitelnou. Boccia je jeden z mála sportů, který můžu dělat naplno.

Mohla bys popsat své začátky na vysoké škole, které momentálně prožíváš? Jak ti Ekonomická fakulta vychází vstříc vzhledem k tomu, že máš hendikep?

Měla jsem z toho dost strach. Ale první dobrý dojem jsem získala už na Scio testech, kde jsem požádala o navýšení času a bezbariérový přístup do budovy, kde se budou testy konat. Odepsali mi, že není problém a centrum Slunečnice nám pomůže. Slunečnice je fakultní centrum pro hendikepované studenty, kde máme paní Janyškovou, to je naprosto skvělý člověk. Někoho takového jsem ještě nepotkala. Máme velké štěstí, že tam je. Když jsem podala přihlášku a zapsala se, tak už od zápisu se mnou komunikovali ve smyslu toho, co potřebuji přizpůsobit, jak budu fungovat a tak dále. I teď, když už studuji, mám každý týden ve Slunečnici schůzku, kde můžu říct, co chci navíc, co nechci, jaký mám a nemám problém. Umožnili mi i to, že když se nedostanu na určité přednášky skrze bariéry, tak mi zařídí konzultace s vyučujícími a mám náhradu výuky.

Momentálně jsi teda v prvním ročníku. Mohla bys říct, jaké to pro tebe je, že jsi na vysoké škole sotva pár týdnů a najednou se přešlo na distanční výuku?

Myslím si, že pro nás všechny je to dosti náročné. Za ten týden a půl, co jsme byli ve škole, jsme si stihli najít nějaký systém nebo způsob, jak to stíhat, zvládat a pochopit. Teď je škola zavřená a musíme se učit zase nový způsob. Je to náročné i v tom, že někteří učitelé na online výuku nejsou zvyklí a někdy to nefunguje tak, jak by mělo.

Zdroj fotografií: Archiv respondentky 

Privacy Preference Center